Otevření tábora

Četné nálety na německou výrobu valivých ložisek – mimo jiné i na továrnu v Steyr-Münichholz v únoru a dubnu 1944 – urychlily přesun továren do podzemí. Koncem války byl nedostatek pracovních sil německého válečného průmyslu natolik vysoký, že zřízení podzemních továren bylo možné jen hromadným nasazováním vězňů z koncentračních táborů. Na rozdíl od nacistického vedení nechtěl podnik Steyr-Daimler-Puch vybudovat podzemní továrny jen z důvodu udržení zbrojní výroby. Tato zařízení mohla totiž zajistit dostatečné výrobní kapacity i po možném a stále více předvídatelném konci války. A tak pracovali vězni z koncentračních táborů i v zájmu poválečného průmyslu.

Poblíž obce Roggendorf v tzv. „Wachbergu“, který je tvořen převážně křemenným pískem, byla naplánována podzemní továrna s krycím jménem „Quarz“ (něm. křemen). Měla být rozdělena do několika štol a celkově zahrnovat výrobní plochu o 65 000 m2. Na výstavbu této zbrojařské továrny měli být nasezeni vězni z koncentračních táborů. Proto byl v dubnu 1944 – po počátečních úvahách vybudovat tábor přímo u štol v Roggendorfu – zřízen koncentrační tábor v opuštěných kasárnách Birago-Pionierkaserne v Melku.

21. dubna 1944 dorazil do koncentračního tábora Melk první transport s převážně francouzskými vězni. Vězni byli nejprve ubytováni v tzv. „objektu X“ a později po celém areálu kasáren. Do dubna 1945 sem bylo deportováno celkem 14 390 osob. Melk patřil k největším koncentračním táborům na rakouském území. V lednu 1945 dosáhl počet vězňů vrcholu – více než 10 000 osob bylo tehdy drženo za strašných podmínek v nejtěsnějších prostorách bývalých kasáren i dodatečně vybudovaných barácích.